Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Jan 4,7-14 (Miki Erdinger)

Bohoslužby 1. 2. 2015, Žďár / Sázava / Přibyslav, Miki Erdinger

Čtení: Ex 17, 1 - 7

Text kázání: Jan 4, 7 - 14

 

Sestry a bratři v Kristu, milí přátelé,

Spirituál Kvintet, skupina Kabát, skupina Turbo, Hana, Zagorová, Leona Machálková a leckteří další. Víte co mají tito všichni společného? Zpívají v některé ze svých písní o žízni. O tom, jak trýznivý pocit člověk zažívá, když nemá co pít. Ať je to ta fyzická žízeň, kdy lačníme po tekutině, neboť její absence je pro každého živého tvora smrtelná a její uspokojení je základní životní potřebou – jak zpívá Spirituál Kvintet – bez vody nelze žít, anebo může jít o žízeň v přeneseném slova smyslu, kdy se nám nedostává něčeho jiného – lásky, přijetí, naplnění touhy apod. Ať je to žízeň po nápoji, nebo slovy Irvinga Stone Žízeň po životě, vždy nás zasahuje nepříjemný pocit, který souvisí nejen s tělem, ale i s duší a duchem. Žízeň, je nepříjemný stav nedostatku, zasahující člověka v celé jeho šíři.

 

A v našem přečteném příběhu se setkáme rovnou se dvěma lidmi, kteří tímto pocitem trpí. O jednom to víme rovnou, ten druhý to v první chvíli ani sám neví. Jednou z postav je člověk Ježíš, který je po dlouhé cestě. Učedníci odešli kamsi nakupovat a on žízní usedá u studny a potřebuje pomoc. Nemá čím vodu nabrat a tak jako každý jiný člověk potřebuje někdy pomoci, i Ježíš zde žádá o pomoc. Žádá o pomoc v místech, kam by leckterý Žid ani nevstoupil. Žádá o pomoc ženu, kterou by možná leckterý neoslovil. Nejen pro její geografický původ, ale snad i pro její, v očích tehdejší společnosti, pohoršlivé chování – měla již pět mužů a i s tím posledním žije jen na hromádce.

 

Samařsko bylo totiž takovým divným územím plným různých ras, náboženství, odpadlíků od židovství, respektive v očích židů z Jeruzaléma jakýchsi nepovedených židovských věřících a dalších všemožných bezbožníků a Židé se mu vyhýbali. Natož aby vedli hovor s některým ze Samařanů. A Ježíš, jak je mnohdy jeho dobrým zvykem, boří tyto hranice předsudků a vydává se přes toto zavržené území. Pěkně si to vykračuje takových ghettem, vyloučenou lokalitou bychom dneska řekli, a ještě se tam zastaví a dává se do řeči a prosí o pomoc domorodce. Projít Samařskem může být pro nás takovou symbolikou i naší životní cesty. Možná se někdy bojíme procházet pomyslnými Samařsky. Snad se někdy bojíme toho, co je cizí, co je jiné, co je odlišné od naší víry, od našeho stylu a pojetí života. Snad někdy nechceme jít v životě cestou, kterou moc neznáme, o které panují předsudky, nebo to prostě není v módě. Člověk pak totiž možná vypadá přihlouple v očích společnosti, ale může to být cesta, kudy nás chce vést Bůh. Ježíš nejde, kudy to vyžadují lidé, Ježíš jde tudy, kudy ho vede Bůh. Ježíš nekoná tak, aby se zalíbil lidem, ale aby se zalíbil Bohu. A proto i naše životní cesta by měla tu a tam procházet místy, které se sice nenosí u lidí, ale kde může skrze nás Bůh působit. A to procházet nejen geograficky a jaksi hmatatelně, ale projít Samařskem znamená setkat se s odlišností, nevynechat ty, kteří se nám na první pohled nelíbí, nevynechat ty, které ostatní odsuzují, znamená to nebýt exkluzivním společenstvím věrných křesťanů a nehrát si na vlastím písečku, ale umět se otevřít, umět i přes udržení své tradice a svých hodnot naslouchat těm, kteří to mají odlišné. Naše církevní společenství nemohou být nějakým místem pro vyvolené, ale naopak, místem, kde je cítit přijetí bez předsudků. Prostě jít tak trochu proti davu většiny. A Ježíš tu také nejde s davem, který by šel okolo, ale jde právě přímo, vstříc jinakosti, vstříc odmítaným a zavrhovaným. A tak dochází k setkání nesetkatelných. V cestě, která překročí předsudky, se nám pak otevírají nové obzory, nové informace, nové možnosti a nová obohacení. A snad i ve zkušenosti s jinakostí si můžeme utvrdit svou identitu.

 

A tyto dvě jinakosti – Izraelský muž a samařská žena, která až po setkání s Ježíšem zjišťuje, že potřebuje také napojit, se setkávají a dochází k obohacení obou. Ježíš tu krásně ukazuje, jak si můžeme a vlastně máme být vzájemně zdrojem k nasycení. Jak si můžeme vzájemně nabízet pít z pramene. V církvi vidím až takový paradox lidského konání. Je běžné, že člověk chce čerpat ze studny jiných. Snad aby ušetřil ze své, snad aby se tolik nenadřel, snad proto, že čerpat z druhých, nechat si pomoci, nechat se inspirovat, obšlehnout nějaký ten nápad nebo nakupovat z jiných než vlastních zdrojů je příjemné a jednoduché. Ale jak tak pozoruji lidi v církvi, a mezi Vámi jich také několik sedí, mám někdy opačný pocit. Dáváme ostatním pít se své studny. Lidé jsou tu mnohdy pro druhého, mohou se takříkajíc rozdat. Jsou připraveni pomoci druhým, být jim na blízku, svůj čas dávají druhým. Snad i to je jedna z věcí, ve které jdeme proti proudu. Ale je třeba, abychom mysleli na určitou vyváženost. Nejen čerpat z cizích studen, ale také nevyčerpat tu svou pro druhé. Odborně se dnes takové vyčerpání vlastní studny pro druhé nazývá syndromem vyhoření. Člověk se tak rozdá druhým, až ho to vyčerpá a psychicky, někdy i fyzicky, složí. A to také není dobře. Jak studny druhých, tak ty naše musí být doplňovány. A čerpání z různých pramenů nás obohacuje. To že bereme někdy odjinud, to že někdy dáváme druhým, tedy můžeme říci, že jeden nabízíme druhému a jeden dostáváme od druhého, to je nesmírně obohacující. Ať se jedná o různé církve, různá lidská obdarování nebo přístup k věci. Neuzavření se jen do své studny, případně neuzavření naší studny druhým zlepšuje kvalitu vody ve studních podávané – obrazně řešeno. A chemicky řečeno – každá voda obsahuje trochu jiné minerály a živiny, o které bychom ochuzovali sebe nebo druhé, kdybychom si svou studnu uzavřeli jen pro sebe.

 

Ale příběh jde ještě dál. „Kdybys věděla, kdo tě žádá o vodu, to bys koukala“ říká přeneseně Ježíš. Jakoby za tímto příběhem zněla, ovšem z opačné strany, i jiná Ježíšova evangelijní slova – cokoliv jste učinili jednomu z maličkých, mě jste učinili. Žena potkává Ježíše, aniž by věděla kým je a kdo to je. Bůh takto vstoupil ženě do života a proměnil ho. Nasytil ho tím, co žena neměla a snad ani neznala. Nasytil ho tak, že ona plná síly, nechala džbán džbánem a běžela zvěstovat zpět do vsi. Na ženě vidíme, že ani my mnohdy nevíme, v kom a kdy se setkáváme s Bohem, nevíme, kdy a v kom k nám promlouvá Kristus, nevíme, kdy a v kom můžeme čerpat z Boží studny. Z té, ze které vyvěrá ta voda živá, o které mluví Ježíš. A žena se v dialogu s Kristem dostává k tomu prameni, který je základem pro naše další lidské konání. Bůh nám nedává slávu, majetek, úspěch, ale dává nám vodu živou, která je základem, abychom mohli dělat dobré věci a mnohého mohli dosáhnout. Dává nám zdroj, abychom pak mohli pracovat, vychovávat děti, žít ve společenství, překonávat životní neštěstí, nemoci nebo samotu. Bůh nám v Kristu nedal jistotu života bez potíží, ale dal nám v něm nevysychající zdroj síly k životu. A tak jak ta žena dokázala přijmout nabídku této vody živé v dialogu s Kristem, a pak, světě div se, i skrze ni podivnou zavrhovanou samařanku, působil Duch Svatý a ona zvěstovala, tak i my se noříme do víry, do pomyslné studny vody živé v dialogu s Kristem. V dialogu s Biblí, v jejím čtení, v rozhovorech s lidmi křesťanské víry, v modlitbě, v čerpání z pramenů druhých. A to nás posiluje, a povzbuzuje.

 

Setkání s Kristem, ať je to v kostele, při Večeří Páně, ať je to někde v přírodě, doma v koutku nebo uprostřed davu je vždy obohacující. Snad právě ani ne na první pohled prohlédnutelné. Snad nám někdy až zpětně dojde, s kým jsme měli tu čest, nebo kdo byl nositelem Boží blízkosti. Ale vždy takové setkání přináší trochu té vody živé. Té vody, která zachraňuje, která zaceluje rány, těší a dodává životní sílu. Vody, která nevyprchá, ale navždy zůstává.

 

Tak Vám, milé sestry a milí bratři, přeji, abyste vždy měli jistotu zdroje Boží blízkosti, a mohli si třeba i spolu s Anetou Langerovou prozpěvovat, že ta voda živá ve vás navždy zůstává. Slova Ježíše Krista nám jsou o tom důkazem. Amen.

 

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy