Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Jonáš 1,1-3

Bohoslužby Žďár/Sázava, 30. 6. 2013, Miki Erdinger

Čtení: Ef 2, 1 - 10

Text: Jonáš 1, 1 - 3

Sestry a bratři,

asi všichni znáte pštrosa. Nejrychleji běžícího ptáka – dokáže běžet až 70 km/hod a mimochodem má taky největší oči ze všech žijících suchozemských tvorů. Co je pro něj typické? Hlava strčená do písku. To je snad první naše asociace. Něco se děje, a pštros buď rychle uteče, nebo strčí hlavu do písku a myslí si, že ho nikdo nevidí. Pravda, tato pštrosí zvyklost je jen legendou a ve skutečnosti tomu tak není, ale pro dnešní kázání, biologové prominou, necháme tuto legendu chvíli žít.

Nepřijde Vám, že Jonáš je takový pštros? Něco se děje, něco má udělat, a on strčí jakoby hlavu do písku – Bože, já tu vlastně nejsem, a hurá co nejrychleji útěkem pryč. Daleko od Hospodina. Někam, kde Hospodin není, a když já ho neuvidím, tak on mě také ne. Taková ta dětská představa, kterou podle legendy trpí i pštros, když já někoho nevidím, on nevidí mě. Proto Jonáš vyrazí do Taršíše. Do místa, které bylo z tehdejšího pohledu až na samém konci světa – snad ve Španělsku. Do místa, o kterém kolovaly legendy, že je tam brána do podsvětí a Hospodin tam nechce přebývat. Do místa, o kterém prorok Izajáš mluví jako o místě pronárodů, kde o Hospodinu uslyší až v posledních dnech. Uměl si to Jonáš vybrat dobře. Z pohledu tehdejšího obyvatele Izraele neexistovalo lepší místo, kde by Hospodin nemusel být. Tak jednoduše a naivně si to Jonáš představoval. Tak byl bláhový. Asi si nevzpomněl na slova 139 Žalmu, která jsme slyšeli v úvodu: „kam odejdu před Tvým duchem, kam uprchnu před Tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš“.

Věřím, že se nám to takto s odstupem, a se známostí Jonášova příběhu, a s nějakou již usazenou vírou, dobře hodnotí. Je nám to jasné, vidíme, kde se stala chyba, a jak to všechno nakonec dopadne. A víme také, že Hospodinu se schovat nelze. A navíc touhu utéct před úkolem od Hospodina známe dobře i od jiných biblických postav. Eliáš vzdával svůj úkol a prosí o to, aby umřel, vymlouval se Mojžíš, když měl vyrazit s Izraelci pryč z Egypta, dokonce i Ježíš to ještě zkouší, zda od něj Hospodin neodejme kalich hořkosti. Rozdíl mezi Jonášem a právě jmenovanými je ale přeci jen velký. Ti tři jmenovaní vedli s Hospodinem řeč. Diskutovali s ním své touhy a tendenci nepřijmout nějaký úkol. Prosili Hospodina o možnost nevykonat jeho přání, nebo mu odporovali, ale byli s ním v kontaktu. Odpověděli na jeho volání, byť ta odpověď byla negativní. Ale Jonáš: ten bez jediného slova zdrhá. Hospodin mu nestojí ani za jedno slovo, a aniž by tedy cokoliv řekl, jakkoliv odpověděl, snaží se vytratit. V tomto se Jonáš zachová daleko hůř, než ostatní, kteří s Hospodinem smlouvají. Je lepší s Hospodinem nesouhlasit a diskutovat, než ho úplně ignorovat.

Ale i tak dostává Jonáš druhou, a vlastně nakonec i třetí šanci. Hospodin nastrojí velrybu, která mu zachrání život, opět ho vyšle do Ninive, a když nakonec ve čtvrté kapitole zuří, že město není zničeno, Hospodin jej opět nezavrhne. Ale naopak, trpělivě ho vychovává a přivádí k novým závěrům a pohledům na věci okolo.

Ano, neustálá výchova, to je ta Boží trpělivost s Jonášem a stejně tak i s námi. Neustále další a další šance, druhé, třetí páté, sté, nebo tisícé, které Hospodin člověku dává v životě, aby pokračoval v tom, co po něm Bůh žádá. Aby začal znovu, když se něco nepodařilo, když člověk selhal, když člověk utekl před nějakým úkolem. Neustále nás vede k tomu, aby člověk uměl změnit svůj pohled na svět a na život tak, aby byl dobrý a Bohu libý.

Ona ta novela o Jonášovi, ten příběh, který má ukázat jak veliká je Boží trpělivost a jakou sílu má Boží odpuštění, které se nám nemusí líbit, není vůbec odtržena od reality našich dnešních životů. Každý z nás máme nějaké své Ninive. Nějaký úkol, do kterého se nám nechce. Každý z nás to moc dobře známe. Jsou věci, před kterými se radši schováme – vyřídit něco nepříjemného, navštívit někoho, s kým si moc nerozumíme, pomoci někomu, když jsme unaveni, vyřešit vztahy, které nejsou zrovna dobré, nebo učinit nějaká zásadní rozhodnutí, které ovlivní náš život, nebo život jiných. Bojíme se otevřít doma téma, které není příjemné, nebo hovořit s partnerem o vztahu, který prochází nějakou krizí. V každodenním životě bychom takových našich Ninive, lidských úkolů, které se nám nelíbí a před kterými bychom rádi strčili hlavu do písku, našli mnoho.

Co ale s úkoly Božími? Žijeme v církvi, věříme v Hospodina jako Boha Otce, v Krista a v Ducha Svatého, kterým jsme byli obdarování a který nás vede a pudí k mnoha věcem. A právě díky daru Ducha můžeme my všichni říci, že se k nám stalo slovo Hospodinovo. Každý z nás je oslovován Biblickým slovem, které nám přináší nejen radost a potěšení ze zvěsti o milosti, ale také na nás klade mnohé úkoly. Bůh nás vysílá stejně jako Jonáše a další proroky, abychom nezůstali nečinní a žili své životy nejen podle desatera, nebo podle dvojího přikázání lásky, ale také abychom pečovali o ostatní stvoření a snažili se o šíření Božího Království na zemi. Abychom ukazovali, co je ta správná cesta. Abychom ji nejen žili, ale i dokázali předávat.

To jsou ale křesťanské, nebo možná farářské fráze, co jsem právě řekl, co? Slyšet to někdo mimo církve, buď by tomu nerozuměl, anebo by také nejradši před tím vším utekl. Co to vlastně po nás Hospodin chce? Nejsou to soudy nad ostatními, žádná kádrování, hodnocení a posuzování druhých. I když to by nám celkem šlo. To by člověk ještě uměl, předtím by neutíkal. Ale co třeba odpuštění? To je docela velký úkol, před kterým někdy utíkáme. To už je totiž daleko těžší. Do toho se nám nechce. Radši zapomínáme, než odpouštíme. Radši věc vytěsníme někam do dáli mysli, jako bychom před ní utekli, než abychom po vzoru Hospodina odpustili. Nebo třeba vyjádřit úctu lidem, kteří nám nejsou po chuti. Zajít je navštívit, udělat první vstřícný krok ke zlepšení vztahů. Taky ne. Radši utečeme na druhý chodník, radši děláme, že ho nevidíme, jako bychom měli hlavu v tom písku. Přece já nebudu ten první, kdo by se měl ozvat, když za celou věc může on. To je častá motivace k útěku před narovnáním vztahů. A co teprve úkol milovat Hospodina celou svou duší a myslí? Ten nesplnitelný úkol nebo cíl, ke kterému bychom měli mířit, i když víme, že toho nikdy nedosáhneme? Není někdy lepší utéct? Radši se upnout k něčemu bližšímu, k něčemu, čeho můžeme reálně a viditelně dosáhnout? To je taky útěk.

A co teprve být těmi, kdo zvěstují Boží lásku? Někdy se stydíme o Bohu mluvit, bojíme se posměchu, nebo odmítnutí, a tak radši mlčíme o tom, kdo naplňuje naše srdce, o tom, kdo nás v životě vede a kdo je naší inspirací. Když už se neschováváme před poslušností Božího vedení našeho života – byť i v tomto často utíkáme jinam, tak se bojíme o tomto našem životě ve jménu Krista mluvit.

Je toho dost a dost, před čím chceme utéct. Nějak až příliš často bychom se mohli ztotožnit s Jonášem. Ale pokud se v jeho chování najdeme, platí i pro nás ta Boží trpělivost, díky které nás ani v útěku nezatracuje. I když měl Jonáš pocit, že Hospodina nevidí, že jistě už není na blízku, i když byl vhazován do moře, seděl v útrobách velryby, nebo umdléval pod sílou slunce, když mu uschl skočec, tak jej Hospodin neopustil. Až trochu nenápadně a bez řečí jej Bůh provázel. Možná to Jonášovi hned nedošlo. Bůh působí tak, že si toho hned ani nevšimneme. I když s ním Jonáš nemluvil, Hospodin nepřestával volat. Nepřestával zachraňovat, nepřestával vychovávat, a dávat nové a nové šance ke změně. Naděje, kterou Hospodin dal Jonášovi, byla silnější, než veškeré ztěžování, úprky a schovky, které také bývají lidskou odpovědí na Boží volání.

A když se vrátím k našemu pštrosovi. On opravdu nestrká hlavu do písku. Naopak. Když ji zvedne, dosahuje hlava výšky přes dva metry. A díky tomu pštros velice dobře vidí, co se děje kolem, dokáže rozpoznat nebezpečí a má přehled o všem, co se kolem něj děje. V tomto buďme tedy jako on. Mějme hlavu vzpřímenou, a buďme odhodlaní k úkolům, které nám život přináší, které před nás Hospodin klade, neboť ve víře, že na to nejsme sami, a že nás Hospodin bude neustále vychovávat tak, abychom nemuseli utíkat před úkoly, se pak můžeme cítit jistě a s přehledem, jako pštros se vztyčenou hlavou. Amen.

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy