Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Lukáš 2,41-52

Čtení: Dt 16, 1 - 8

Text: Lukáš 2, 41 - 52

Sestry a bratři,

když se v jednom rozhlasovém pořadu zeptali katolického kněze Ladislava Heryána, co by mohl říct o Ježíšově dětství, odpověděl zcela jasně a možná na katolického kněze překvapivě: „mám-li se držet evangelií, pak nemohu říct prakticky nic“. Text, který jsme právě přečetli, je totiž jediným z biblických textů, který hovoří o Ježíšově dětství. Nejde ovšem o text historický, věcný, popisující nějaké skutečné příběhy, ale o oddíl, ukazující kým Ježíš byl a jak se v něm projevovalo jeho pravé lidství i pravé božství. Asi by mnozí byli rádi, kdyby byl Ježíš nějaké zázračné dítě, které již od malička udivovalo davy, konalo zázraky a bylo všem jasné, že není jen tak někým. Bylo by to bližší našim lidským představám. Mnozí by byli rádi, kdyby Ježíš od malička byl oslavován, vyvyšován a měl postavení nemenší, než královské děti. Vždyť takový král si zaslouží plný servis a úctu už od malička. A ony pokusy o určitou mýtizaci a zázračnění Ježíše jako dítěte najdeme v některých apokryfních knihách, jako je třeba Tomášovo evangelium. Takové se ovšem nedostaly do biblického kánonu, neboť vystupují z teologické linie Ježíšova života a jeho poslání. Příběh o dvanáctiletém Ježíši, který ještě před náboženskou dospělostí, dnes bychom řekli před konfirmací, moudře hovoří a přemýšlí nad židovskou vírou, nemá tedy význam historický. Nechce nám říci jak v nějaké pohádce: „a když bylo Ježíšovi dvanáct let, šel spolu s rodiči slavit Velikonoce do sto kilometrů vzdáleného města. Tam se jim ztratil a ohromoval svou moudrostí vážené rabíny a vzdělance“. Evangelista Lukáš nám přináší zvěst, že je Ježíš pravý člověk, poslušný rodičům a Mojžíšovu zákonu - jehož část jsme četli v prvním čtení - jako všichni ostatní židé a zároveň pravý Bůh, který sleduje, co je v životě důležité a je tam, kde je jeho místo. Je nadán Boží moudrostí, která je pro jeho vzdělané a věřící posluchače překvapující. A přitom se nepovyšuje, nepoučuje. Dnes bychom řekli, že si neujíždí na vlastním egu a moudru a žije pokorně. Klade moudré otázky a hledá na ně odpovědi. Jeho pozice v chrámě není v roli učitele a majitele pravdy, jak by mnozí možná očekávali. Ježíš nemachruje před rabíny, neutlouká je svou Boží pravdou, ale moudře hovoří, doptává se a dává možnost postupně zrát ve víře.

To je jedna z výpovědí našeho textu. Ježíš je moudrý, ale ne svéhlavý. Ježíš je poslušný, ale ví, kde je jeho pravé místo a co je v životě důležité. Prospívá na duchu i na těle a je milý Bohu i lidem.

Vidíme, že prospívat na duchu a být milý Bohu i lidem, na to není třeba být zázračné dítě. Na to není třeba mít zvláštní schopnosti. Možná bychom mohli mluvit o určitém obdarování, o naplnění Duchem, o lidské moudrosti, o prosté zralosti člověka, kterou v sobě máme všichni, jen ji třeba ne vždy nacházíme. A v tázání se sebe sama, v přemýšlení o zbytném a nezbytném v životě, v kladení otázek můžeme pak nacházet odpověď na to zásadní: kde je naše místo. Zjišťovat, co je důležité a za tím jít.

Ježíš to místo nachází tam, kde jde o věc jeho Otce. V tom můžeme odpovědět spolu s Ježíšem. Naše místo je tam, kde jde o věc našeho Otce. Věříme-li, že Otec je ten, který dává život, nepřekvapí nás, že jako křesťané oslovujeme Boha slovem Otec. Tam kde jde o jeho věc, tam je i naše místo. Někdy je to možná trochu v protikladu s naší představou a představou našeho okolí. Jsou chvíle, kdy sami sebe hledáme a vidíme jinde, někdy nás lidé hledají jinde, stejně jako rodiče hledali Ježíše a nenapadlo je, že bude v chrámu. Ale rozpoznáme-li, kde je to místo a jsme-li tam, pak budeme milí Bohu i lidem. Bytí v chrámu, tedy z našeho pohledu bytí v kostele, nebo kdekoliv jinde při bohoslužbách, bytí na biblické hodině, nebo kdekoliv jinde, kde se rozebírají biblické texty, to jsou jedny z míst, kde jde o věc našeho Otce. A také místa, kde můžeme slyšet otázky, a někdy odpovědi, místa, kde můžeme prohlubovat svou víru, kde se můžeme sdílet ve víře s ostatními. Kde se sami můžeme ptát a společně v síle Ducha Svatého hledat odpovědi. Místa, která nám pomáhají růst ve víře, vyznat se v otázkách víry a života.

Ale bytí tam, kde jde o věc našeho Otce má i další rozměry. Střežit a pečovat o Boží stvoření, jak čteme v knize Genesis. Být tam, kde je třeba být na blízku druhým lidem. Zastávat se spravedlnosti. Mluvit o víře tam, kde víra chybí. Podporovat poctivost a slušnost. Nepodléhat davu ale s rozumem vše přemítat. Klást si otázky, ale nepovyšovat se nad ty, kteří odpovědi neznají, nebo je mají jiné. To jsou jen některá z dalších mnohých míst, kde jde o věc našeho Otce. Když to shrneme biblickými slovy – být tam, kde jde o věc našeho Otce znamená pracovat na posílení Božího království. Odevzdat se Bohu a jeho plánu. Protkávat svou víru každým svým dnem, v mnohém svém konání a smýšlení. Pak je člověk milý Bohu a většinou i lidem. Minimálně těm, kterým jde také o dobro mezi námi. Není třeba být speciálně nadaný, není třeba mít speciální vzdělání. Je třeba jen hledat a ptát se a rozvažovat, kde jsou ta místa, kde jde o věc našeho Otce.

A člověk při tom rozvažování a hledání může narazit na skutečnost, že některým věcem nerozumí. Některé jej naplní úžasem a překvapením. Jiné nepochopením. Mnohé přinese nové otázky, na které hned nejsou odpovědi. Setkání se s Kristem, setkání se s vírou, a mnohdy i setkání s životní realitou přináší okamžiky, kterým nerozumíme, nad kterými nám zůstává rozum stát, nad kterými žasneme, které nám, jak se říká, hlava nebere. Jsou nad naše chápání a rozumově neuchopitelné. A právě Lukášův text nás může povzbudit, neboť je to něco přirozeného. V příběhu je několik užaslých a nechápavých. Užaslí moudří lidé v chrámu, nechápající rodiče, co jim to ten Ježíš říká. A když bychom četli evangelium dále, kolikrát učedníci nerozumí tomu, co Ježíš říká, kolikrát jim i Ježíš řekne: „jak jste nechápaví“. Úžas je typickou reakcí člověka, když se setká s něčím, co ho přesahuje. Když zažije něco nečekaného a nevysvětlitelného. Čemu nerozumí. Co si neumí vysvětlit. A to se děje i člověku, který již něco ví, a je předpoklad, že by nemusel být překvapen. Kolik úžasu bylo například nad vzkříšeným Kristem i mezi ženami, i mezi učedníky, kterým bylo vše dopředu řečeno? Marie s Josefem taky po všech těch všech událostech jako narození Ježíše z Ducha, klanění pastýřů a mudrců a po útěku do Egypta museli tušit, že s Ježíšem se dějí překvapující věci. A i přes to všechno byli užaslí nechápaví.

Sestry a bratři, i ta nejhlubší a nejpromodlenější víra nezná odpověď na všechny naše otazníky a neodkrývá všechna tajemství. Věřící člověk si mnohdy klade otázky, přemýšlí o životě, o Bohu a nemá na vše odpověď. Někdy má i pochybnosti o své víře. Ale to vše patří k růstu víry, ke zrání a prohlubování vztahu s Bohem. Stejně tak i člověk na cestě víry může opakovaně docházet k úžasu. Někdo nad krásami přírody, jiný nad ochotou a láskou bližního, nad náhodnými setkáními, nad dobrem, které zažívá, nad nečekaným uzdravením, ale i nad nečekanou smrtí, ztrátou nebo nemocí. To vše patří do světa Bohem stvořeného. To vše patří do míst, kde jde o věc našeho Otce. To vše má své místo v našem životě. A nemáme vždy hned odpovědi. Nemáme hned vysvětlení našich úžasů. Ale spolu s Marií můžeme vše uchovávat v srdci. Můžeme nezapomenout, můžeme uložit na později. Neporozumění Ježíšových rodičů neznamenalo odklon, vynadání, trest. Neporozumění životu a Božím cestám, neporozumění některým biblickým textům, nepochopení našeho úžasu by nemělo znamenat odklon, odpadnutí, rezignaci na tu věc našeho Otce. Ale spolu s Marií to vše můžeme ponechat v srdci. To znamená, uchovat v paměti, přemýšlet, nezapomenout, hledat odpověď. Možná ji nalezneme později, možná až za hodně dlouho, možná nikdy v pozemském životě. Možná k ní dojdeme v místech, kde jde o věc našeho Otce.

Sestry a bratři, mám-li podle evangelií odpovědět na otázku z úvodu kázání k Ježíšovu dětství, pak mohu jen říci: „Ježíš jako malý byl poslušný a byl tam, kde šlo o věc jeho Otce. U ostatních tím budil úžas a neporozumění. Takové, které nevedlo k odmítnutí ale k přemýšlení.“ To je to jediné, ale to zásadní. Tak pokud by i pro Vás byl v nějakou chvíli života Kristus nepochopitelný, nelekejte se toho. V místech, kde jde o věc našeho Otce, se možná pochopení skrývá. Amen.

 

Miki Erdinger