Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Lukáš 2,41-52

Čtení: Dt 16, 1 - 8

Text: Lukáš 2, 41 - 52

Sestry a bratři,

když se v jednom rozhlasovém pořadu zeptali katolického kněze Ladislava Heryána, co by mohl říct o Ježíšově dětství, odpověděl zcela jasně a možná na katolického kněze překvapivě: „mám-li se držet evangelií, pak nemohu říct prakticky nic“. Text, který jsme právě přečetli, je totiž jediným z biblických textů, který hovoří o Ježíšově dětství. Nejde ovšem o text historický, věcný, popisující nějaké skutečné příběhy, ale o oddíl, ukazující kým Ježíš byl a jak se v něm projevovalo jeho pravé lidství i pravé božství. Asi by mnozí byli rádi, kdyby byl Ježíš nějaké zázračné dítě, které již od malička udivovalo davy, konalo zázraky a bylo všem jasné, že není jen tak někým. Bylo by to bližší našim lidským představám. Mnozí by byli rádi, kdyby Ježíš od malička byl oslavován, vyvyšován a měl postavení nemenší, než královské děti. Vždyť takový král si zaslouží plný servis a úctu už od malička. A ony pokusy o určitou mýtizaci a zázračnění Ježíše jako dítěte najdeme v některých apokryfních knihách, jako je třeba Tomášovo evangelium. Takové se ovšem nedostaly do biblického kánonu, neboť vystupují z teologické linie Ježíšova života a jeho poslání. Příběh o dvanáctiletém Ježíši, který ještě před náboženskou dospělostí, dnes bychom řekli před konfirmací, moudře hovoří a přemýšlí nad židovskou vírou, nemá tedy význam historický. Nechce nám říci jak v nějaké pohádce: „a když bylo Ježíšovi dvanáct let, šel spolu s rodiči slavit Velikonoce do sto kilometrů vzdáleného města. Tam se jim ztratil a ohromoval svou moudrostí vážené rabíny a vzdělance“. Evangelista Lukáš nám přináší zvěst, že je Ježíš pravý člověk, poslušný rodičům a Mojžíšovu zákonu - jehož část jsme četli v prvním čtení - jako všichni ostatní židé a zároveň pravý Bůh, který sleduje, co je v životě důležité a je tam, kde je jeho místo. Je nadán Boží moudrostí, která je pro jeho vzdělané a věřící posluchače překvapující. A přitom se nepovyšuje, nepoučuje. Dnes bychom řekli, že si neujíždí na vlastním egu a moudru a žije pokorně. Klade moudré otázky a hledá na ně odpovědi. Jeho pozice v chrámě není v roli učitele a majitele pravdy, jak by mnozí možná očekávali. Ježíš nemachruje před rabíny, neutlouká je svou Boží pravdou, ale moudře hovoří, doptává se a dává možnost postupně zrát ve víře.

To je jedna z výpovědí našeho textu. Ježíš je moudrý, ale ne svéhlavý. Ježíš je poslušný, ale ví, kde je jeho pravé místo a co je v životě důležité. Prospívá na duchu i na těle a je milý Bohu i lidem.

Vidíme, že prospívat na duchu a být milý Bohu i lidem, na to není třeba být zázračné dítě. Na to není třeba mít zvláštní schopnosti. Možná bychom mohli mluvit o určitém obdarování, o naplnění Duchem, o lidské moudrosti, o prosté zralosti člověka, kterou v sobě máme všichni, jen ji třeba ne vždy nacházíme. A v tázání se sebe sama, v přemýšlení o zbytném a nezbytném v životě, v kladení otázek můžeme pak nacházet odpověď na to zásadní: kde je naše místo. Zjišťovat, co je důležité a za tím jít.

Ježíš to místo nachází tam, kde jde o věc jeho Otce. V tom můžeme odpovědět spolu s Ježíšem. Naše místo je tam, kde jde o věc našeho Otce. Věříme-li, že Otec je ten, který dává život, nepřekvapí nás, že jako křesťané oslovujeme Boha slovem Otec. Tam kde jde o jeho věc, tam je i naše místo. Někdy je to možná trochu v protikladu s naší představou a představou našeho okolí. Jsou chvíle, kdy sami sebe hledáme a vidíme jinde, někdy nás lidé hledají jinde, stejně jako rodiče hledali Ježíše a nenapadlo je, že bude v chrámu. Ale rozpoznáme-li, kde je to místo a jsme-li tam, pak budeme milí Bohu i lidem. Bytí v chrámu, tedy z našeho pohledu bytí v kostele, nebo kdekoliv jinde při bohoslužbách, bytí na biblické hodině, nebo kdekoliv jinde, kde se rozebírají biblické texty, to jsou jedny z míst, kde jde o věc našeho Otce. A také místa, kde můžeme slyšet otázky, a někdy odpovědi, místa, kde můžeme prohlubovat svou víru, kde se můžeme sdílet ve víře s ostatními. Kde se sami můžeme ptát a společně v síle Ducha Svatého hledat odpovědi. Místa, která nám pomáhají růst ve víře, vyznat se v otázkách víry a života.

Ale bytí tam, kde jde o věc našeho Otce má i další rozměry. Střežit a pečovat o Boží stvoření, jak čteme v knize Genesis. Být tam, kde je třeba být na blízku druhým lidem. Zastávat se spravedlnosti. Mluvit o víře tam, kde víra chybí. Podporovat poctivost a slušnost. Nepodléhat davu ale s rozumem vše přemítat. Klást si otázky, ale nepovyšovat se nad ty, kteří odpovědi neznají, nebo je mají jiné. To jsou jen některá z dalších mnohých míst, kde jde o věc našeho Otce. Když to shrneme biblickými slovy – být tam, kde jde o věc našeho Otce znamená pracovat na posílení Božího království. Odevzdat se Bohu a jeho plánu. Protkávat svou víru každým svým dnem, v mnohém svém konání a smýšlení. Pak je člověk milý Bohu a většinou i lidem. Minimálně těm, kterým jde také o dobro mezi námi. Není třeba být speciálně nadaný, není třeba mít speciální vzdělání. Je třeba jen hledat a ptát se a rozvažovat, kde jsou ta místa, kde jde o věc našeho Otce.

A člověk při tom rozvažování a hledání může narazit na skutečnost, že některým věcem nerozumí. Některé jej naplní úžasem a překvapením. Jiné nepochopením. Mnohé přinese nové otázky, na které hned nejsou odpovědi. Setkání se s Kristem, setkání se s vírou, a mnohdy i setkání s životní realitou přináší okamžiky, kterým nerozumíme, nad kterými nám zůstává rozum stát, nad kterými žasneme, které nám, jak se říká, hlava nebere. Jsou nad naše chápání a rozumově neuchopitelné. A právě Lukášův text nás může povzbudit, neboť je to něco přirozeného. V příběhu je několik užaslých a nechápavých. Užaslí moudří lidé v chrámu, nechápající rodiče, co jim to ten Ježíš říká. A když bychom četli evangelium dále, kolikrát učedníci nerozumí tomu, co Ježíš říká, kolikrát jim i Ježíš řekne: „jak jste nechápaví“. Úžas je typickou reakcí člověka, když se setká s něčím, co ho přesahuje. Když zažije něco nečekaného a nevysvětlitelného. Čemu nerozumí. Co si neumí vysvětlit. A to se děje i člověku, který již něco ví, a je předpoklad, že by nemusel být překvapen. Kolik úžasu bylo například nad vzkříšeným Kristem i mezi ženami, i mezi učedníky, kterým bylo vše dopředu řečeno? Marie s Josefem taky po všech těch všech událostech jako narození Ježíše z Ducha, klanění pastýřů a mudrců a po útěku do Egypta museli tušit, že s Ježíšem se dějí překvapující věci. A i přes to všechno byli užaslí nechápaví.

Sestry a bratři, i ta nejhlubší a nejpromodlenější víra nezná odpověď na všechny naše otazníky a neodkrývá všechna tajemství. Věřící člověk si mnohdy klade otázky, přemýšlí o životě, o Bohu a nemá na vše odpověď. Někdy má i pochybnosti o své víře. Ale to vše patří k růstu víry, ke zrání a prohlubování vztahu s Bohem. Stejně tak i člověk na cestě víry může opakovaně docházet k úžasu. Někdo nad krásami přírody, jiný nad ochotou a láskou bližního, nad náhodnými setkáními, nad dobrem, které zažívá, nad nečekaným uzdravením, ale i nad nečekanou smrtí, ztrátou nebo nemocí. To vše patří do světa Bohem stvořeného. To vše patří do míst, kde jde o věc našeho Otce. To vše má své místo v našem životě. A nemáme vždy hned odpovědi. Nemáme hned vysvětlení našich úžasů. Ale spolu s Marií můžeme vše uchovávat v srdci. Můžeme nezapomenout, můžeme uložit na později. Neporozumění Ježíšových rodičů neznamenalo odklon, vynadání, trest. Neporozumění životu a Božím cestám, neporozumění některým biblickým textům, nepochopení našeho úžasu by nemělo znamenat odklon, odpadnutí, rezignaci na tu věc našeho Otce. Ale spolu s Marií to vše můžeme ponechat v srdci. To znamená, uchovat v paměti, přemýšlet, nezapomenout, hledat odpověď. Možná ji nalezneme později, možná až za hodně dlouho, možná nikdy v pozemském životě. Možná k ní dojdeme v místech, kde jde o věc našeho Otce.

Sestry a bratři, mám-li podle evangelií odpovědět na otázku z úvodu kázání k Ježíšovu dětství, pak mohu jen říci: „Ježíš jako malý byl poslušný a byl tam, kde šlo o věc jeho Otce. U ostatních tím budil úžas a neporozumění. Takové, které nevedlo k odmítnutí ale k přemýšlení.“ To je to jediné, ale to zásadní. Tak pokud by i pro Vás byl v nějakou chvíli života Kristus nepochopitelný, nelekejte se toho. V místech, kde jde o věc našeho Otce, se možná pochopení skrývá. Amen.

 

Miki Erdinger

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy