Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Matouš 11,25-26

Bohoslužby Žďár / Sázava, 7. 7. 2013

Čtení: 1. Kor 1, 18 – 31

Text: Mt 11, 25 – 26

Sestry a bratři,

Před chvílí jsem přijel z dětského tábora, kam se hned po bohoslužbách zase vracím. A tam se 43 dětmi prožíváme jako celotáborovou hru příběh Hobita. Znáte Hobita? Je to ústřední postava stejnojmenné slavné knihy od spisovatele Tolkiena – něco mezi pohádkou a fantazií, pro děti i dospělé, která byla také nedávno také zfilmována. Vymyšlená postava menšího vzrůstu, ale zase větší než trpaslík. Postava velice pohodlná a líná, na první pohled nevzdělaná, která si moc nevěří, a že by o něm ostatní měli kdovíjaké mínění, to taky ne. Samotář, takový trochu outsider bychom dnes řekli. Takový typ, jaký známe z každého společenství lidí. Ať je to třídní kolektiv, účastníci tábora, sportovní či zájmový klub, nebo i společenství sboru, vždycky se všude setkáme s těmi, o kterých až tak moc nevíme, na které se vlastně moc neobracíme, a kteří trpělivě, ale tiše stojí někde vpovzdálí a ostatní si jich moc nevšímají. Takový byl přesně náš Hobit až do chvíle, než dostal úkol od moudrého čaroděje, a přes protesty svých souputníků, kteří byli najednou velmi chytří, ke všemu měli připomínky a nechápali, proč ten jeden neschopný má mít takové slovo, dokázal nakonec věci, na které by nestačily davy jiných postav. Ten opomíjený nebyl vůbec hloupý a tak dokázal veliké věci. Byl otevřený, a i přes svou pohodlnost přijal poslání, nespekuloval nad ním, a díky své odpovědnosti ke splnění zadaného úkolu dosáhl cíle.

Je to tak trochu pohádkový příběh, je to trochu jak ten náš tradiční hloupý Honza, který ke štěstí přišel, ale krásně to ilustruje vnímání rozdílů a budování vztahů mezi lidmi. To, jak jeden druhého vnímáme, jak jedni k druhým přistupujeme, jak se obracíme vždy na ty stejné a viditelné, jak jsou pak na špici vždy jen ti na první pohled nejschopnější, nejchytřejší, nebo ti, kteří si to o sobě alespoň myslí. Ukazuje to, jak chceme lidi nacpat do šablon a pak se podle nich k nim chovat. Nedávno jsem vedl s jednou kamarádkou dlouhou debatu o snaze nás lidí, si druhé zaškatulkovávat. Zařazovat si lidi kolem sebe podle nějakých vzorců a našich představ na základě prvního dojmu, vytvářet z nich skupiny podle viditelných znaků a pak se ke každému, podle jeho škatulky chovat. A to nemusí být jen o prvním dojmu, někdo nás opakovaně může usvědčovat, a třeba i naše okolí nám v tom hlasitě přizvukuje, že jsme si toho či onoho správně zařadili. A není to otázka jen dnešní doby, takto lidé smýšleli o druhých již od pradávna. Takto smýšleli i lidé, kteří žili v době apoštola Pavla, jak jsme četli v prvním čtení. Národnost, nebo příslušnost k nějakému náboženství znamenala škatulku, ze které se těžko dostávalo ven. A ta škatulka křesťanů nebyla zrovna pozitivní. Obyvatelé Korintu se na následovníky Krista dívali jako na blázny. Jako na skupinku podivínů, kteří věří prázdnému kříži, kteří věří v zázrak prázdného hrobu. Kteří věří tomu, co jim apoštol Pavel zvěstoval. A tak hned byli ve škatulce – blázen, podivín, člověk, který potřebuje berličku. Věřili něčemu, co nemůžeme vědecky dokázat, vysvětlit a popsat. Tomáš Halík zachází až tak daleko, že v jedné své knize mluví o Hospodinu jako o iracionálním Bohu – o tom, kterého nejde rozumově popsat, rozumově uchopit a přijmout na základě rozumového poznání. Já bych to asi takto neřekl, ale může nám ta myšlenka pomoci porozumět, v čem jsou ti maličcí, o kterých mluví Ježíš, ve výhodě a proč jsou ostatními považováni za blázny.

Ježíš se v přečteném oddílu obrací v modlitbě k Bohu a děkuje mu, že si vybral právě ty běžné a prosté lidi k šíření zvěsti o Božím Království. Ježíš sice nejprve chodil do synagog, ale nakonec trávil více času venku, mezi lidmi, ve vesnicích, v domácnostech chudých nebo opovrhovaných lidí. Byl hlavně s těmi, kteří si nezakládali na sobě samých, kteří nepotřebovali ostatní přesvědčovat o své pravdě, kteří dokázali otevřít srdce a přijmout Ježíše jako toho, ve kterém se Bůh přiblížil k člověku. Ježíš byl vděčný, že jej Hospodin neposlal moudře hovořit do paláců či do chrámu, že jej neposlal mezi učence tehdejší doby, ale že ho poslal mezi běžné lidi.

Ježíšova setkání se s učenci – tehdy zejména s farizei skočila vždycky nějakou snahou o intelektuální rozhovor. Farizeové kladli všetečné a záludné otázky, aby Ježíše nachytali. Snažili se ho ubít svými argumenty a namísto přijetí radosti z evangelia se dožadovali své pravdy. To asi známe taky ze života. Kolikrát se člověku snažíme něco vysvětlit, ale on si stojí na svém, neboť je přesvědčen o své pravdě. A to nemusí být ani extra studovaný člověk. Být zahrabán ve svých pravdách, jaksi zavřen v tom, o čem jsme přesvědčeni, že to přece jinak nemůže být, to nám úplně zavírá cestu k přijetí něčeho nového. K přijetí třeba i Boží pravdy, která může být jiná, než ta naše lidská. A k tomu je potřeba otevřenosti. Naslouchání, uvědomění si sebe sama, a přijetí, že i moje pravda, moje zkušenost může být odlišná. Zaseknu-li se ve svých moudrech, nepustím k sobě moudrost Boží. Tak jako neumíme být někteří vnímaví k lidem na okraji, k lidem, které jsme si zaškatulkovali, a jaksi zabetonovali ve své pravdě, tak pak nemusíme dokázat být vnímaví k Božímu slovu, které k nám může znít ze všech stran, a my jej nemusíme slyšet. Nebo se mu můžeme vzpírat. Být otevřen k přijetí Ježíšových slov do života může sebou nést i mnoho otázek, snad i nesouhlasů, ale jejich cílem by měla být touha o hlubší průnik, namísto touhy vše shodit, zesměšnit či ubít svou pravdou.

Proto Pavel mluví o tom, že mezi členy Korinstkého sboru není mnoho moudrých podle lidského mínění. Mnoho těch, kteří si uzavírají cestu k Bohu svými naučenými pravdami. Nechce posluchače urazit, ale naopak jim chce dodat odvahu a povzbudit je, že právě oni jsou těmi, kteří dokáží být otevřeni pro přijetí evangelia. Proto Ježíš děkuje za to, že Bůh se zjevil nejprve maličkým. Běžným lidem. Vždyť stát se křesťanem nevyžaduje plné pochopení, ale plné přijetí. Nemusíme Ježíše zkoumat, snažit se jej nachytat, zjišťovat jak to s ním doopravdy bylo - to byla právě cesta farizeů, kterým Ježíš neseděl do jejich pravd a znalostí. Je důležité být otevřen k přijetí Krista, jako toho, který nás oslovuje, který nám vstupuje do života, který nás směřuje a možná i boří naše představy, ale který zcela naplňuje Boží zaslíbení. Bůh k nám nepřichází po hlavní dálnici, skrze vysokoškolské tituly nebo skrze naše zásluhy a vzorné plnění morálních a právních zákonů. Bůh k nám přichází skrze pokorné přijetí, skrze otevřenost srdce a mysli. Ze směrů, kde bychom ho snad ani nečekali.

Každý z nás lidí, ať ten vepředu na špici, nebo ten, který stojí nebo sedí někde ve skrytu vzadu, má svou hodnotu a svá obdarování. Nejen Ti co jsou nejvíc vidět, mají nejsilnější hlas, nejvíce titulů či největší zkušenosti mohou měnit svět. Mnoho z těch, kteří nejsou tak viditelní, může přispět k rozvoji svého okolí, svého sboru, nebo dopomoci k úspěchu ve společném díle. Protože každý kdo slyší Boží slovo a přijme jej jako svou životní cestu, může být nositelem radosti z evangelia. Hospodin mluví a zjevuje svou pravdu každému z nás. Ke každému, kdo je maličký. A tím může být kdokoliv, kdo se neutápí ve svých pravdách a svých úspěších, a kdo žije s otevřeným srdcem a myslí. Každý, kdo je takovým Hobitem, který překoná svou pohodlnost, uslyší volání a jde. Amen.

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy