Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Matouš 22,15-22

Bohoslužby Žďár/ Sázava, 17. 11. 2013, Miki Erdinger

Čtení: Gn 1, 26 - 31

Text: Mt 22, 15 – 22

Sestry a bratři,

Ty daně! To je hybatel světa a společnosti, co? Máme za sebou předvolební kampaň, kde jsme o daních slyšeli až až. Včera jsem četl hlavní článek na iDnesu s nadpisem „Napětí kvůli daním“, známe pohádku o Pyšné princezně, kde je měšec s daněmi nepřehlédnutelný, a známe z naší nedávné minulosti chvíle, kdy kvůli daním málem několikrát padla i vláda. Ať je to dnes, ve středověku, nebo v době Ježíšově před dvěma tisíci lety, vždy jsou daně mocným nástrojem ke slibům, ovládání lidí, lidského myšlení a vlastně i vyjádřením politického názoru. Diskuze o tom, jak má daň vypadat, jak má být vysoká, kdo ji má platit, nebo kdo ji platit nemá, zda je to etické nebo neetické od státu, zda daňový únik je velký nebo malý zločin, kdo si co o tom myslí a kdo komu čím hrozí, že se kvůli daním stane to či ono, to naplňuje lidské rozhovory a vyjádření známých a vlivných lidí odpradávna. Daně mohou mnohé potopit, na daních lze kdekoho nachytat, daně mohou někoho zničit, nebo přivést do maléru.

A tento mocný politicko-ekonomický nástroj vytáhli i Ježíšovi protivníci, velekněží a farizeové, když se ho opět pokouší na něčem nachytat. Když se Ježíše snaží dostat do maléru. Když chtějí, aby to neustál, aby padl, aby ho na tomto tématu potopili. Zjistili, že ve věcech Písma je příliš vzdělaný, tak to zkouší jinak. Zkouší ho zaplést do politiky. Daně jsou nejen dnes věcí politiky, ale i v Izraeli Ježíšovy doby to bylo silné politické téma. Platit daně, znamenalo uznávat nad sebou nadvládu Římanů. Okupantů, kteří obsadili Hospodinovu zemi, dělají si na ni nárok a chtějí z ní mít zisk. V příběhu tedy vůbec nejde o peníze, ale právě o postoj ke společensko-politickým otázkám. A na nich chtějí protivníci Ježíše znemožnit tak, že mu položí neupřímnou otázkou, na kterou, podle nich, není možné odpovědět jinak, než aby se Ježíš dostal do problémů. „Je dovoleno dávat daň císaři nebo ne?“ Problém je v tom, že když odpoví Ano, je třeba platit daně, znepřátelí si lid, který nadvládu Říma neuznával, a pokud odpoví Ne, bude možné ho obvinit z buřičství proti římské nadvládě. Jak to hezky ti proradníci vymysleli.

Židovský zákon, tóra, se k daním nijak nevyjadřuje. Ale jak jsem říkal, platit daně znamenalo uznat nad sebou vládu pohanských Římanů, tedy určitým způsobem popřít vládu Hospodinovu. Většina z Izraelského lidu tehdy váhala, zda se nevzepřít, neodmítnout platit daň. Zda to není proti vůli Boží. Jeden extrém představovali takzvaní zélóté, kteří římskou nadvládu odmítali a zakazovali platit daň. Ti nejostřejší z nich dokonce burcovali Izrael k ozbrojené vzpouře proti Římu. Na druhé straně stáli zase herodiáni, ti tvořili protipól zélótů. Byli považováni za kolaboranty. Byli pozůstatky stoupenců Heroda, který v Izraeli vládl a spolupracoval s Římany. Někde mezi těmito extrémy se pak utvořil střední a nejsilnější farizejský proud, který dlouhou dobu váhal, ale nakonec po zničení Jeruzaléma, římskou nadvládu, s vnitřním odporem, přijal. Farizeové došli k přesvědčení, že Bůh může i pohanské vládce učinit nástroji své vlády nad světem.

A v této situaci se ocitá Ježíš, který není zastáncem ani jedné z frakcí tehdejších Židů a je vystaven otázce, na kterou se těžko hledá odpověď. Nebylo ani tak těžké prohlédnout, co se za danou otázkou skrývá. Každý rozumný člověk by vycítil, že je zde něco podivného, když přicházejí odpůrci s tak sladkými slovy na rtech. Ta podbízivost tazatelů, to pochlebování, které nám až připomíná pochlebování satana, když pokouší Ježíše na poušti, ten zmijí jazyk obalený v cukru, to vše jasně ukazuje na to, že vyslanci vůbec nepochopili, s kým mají tu čest. Nepochopili, kdo Ježíš je, a že si na něj s takto lacinými léčkami a slovy nepřijdou. A že vlastně nemá cenu ani Ježíše zkoušet nachytat.

Jeho odpověď byla naprosto odzbrojující. Tazatelé se podivili, nechali Ježíše Ježíšem a odešli. Ztratili všechny trumfy, spadla jim čelist a veškeré odhodlání bylo to tam. Co je císařovo císaři, co je Boží Bohu.

Ježíš umí pěkně zamotat hlavu. Snad i nám. Co je Boží Bohu. Ale co to je? Jsme zvyklí, že dnes všechno někomu patří. Státu, soukromníkům, církvi, neziskovým organizacím a dalším. Dokonce i příroda někomu patří – státní rezervace, pozemky, lesy, louky, rybníky. Snad jen moře a oceány nikomu nepatří. A tedy to patří Bohu? Patří Bohu to, co opravdu nikomu nepatří?

Ježíš jde cestou ilustrace. Císaři patří to, na čem je vyobrazen. Mince. Případně mu patří jeho tvář, kterou na té minci vidíme. Patří mu to, pod čím je tak nějak podepsán. A tak logicky Bohu tedy patří také to, kde je jeho podoba. Kde je jeho obraz, kde je vyrytý, nebo vytlačený. Kde vidíme obrazně řečeno Boží podpis. A co to je, o tom jasně mluví oddíl z první knihy Mojžíšovy, který jsme četli v prvním čtení. Tím, na němž je obraz Boží, který je jeho podobou, je člověk. Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Aby v něj vtiskl svůj podpis, aby se v lidském konání zrcadlila vůle boží. A tak je to právě člověk, který patří Bohu. Je to paradoxně i ten císař, který patří Bohu. Je to celé boží stvoření.

A ten, kterému něco patří, může přijít také účtovat. Císař, a dnes vlastně finanční úřad, jsou těmi, kteří účtují s tím, co jim patří. S mincemi. S penězi. Snaží se odhalit ta místa, ty chvíle, ta zákoutí, kdy člověk nějak podvádí, kdy nekoná jak má, kdy se co snaží schovat, zakamuflovat, aby se na nějaký ten podvod nepřišlo. Lidé a dokonce i ti poctiví, se pak docela bojí berňáku, když by přišel účtovat. Snad mi nic nenajdou, snad projdu v pohodě, snad mě to nepotopí. To si každý nějak uvědomuje.

Ale co ten, kterému patří to ostatní. Kterému patříme my. Kterému patří člověk. Tak jako berňák přijde účtovat, i Bůh bude jednou účtovat. I Bůh bude jednou hodnotit, zda ten jeho obraz si zaslouží být jeho obrazem. Zda člověk opravdu zrcadlil vůli Boží. Zda smysl stvoření došel svého naplnění. Přijde chvíle, kdy budeme postaveni před Tvář Boží, kde se nic neutají, neschová, nezakamufluje, neobejde. Kde všechno vyjde najevo. Ale bojíme se této chvíle stejně jak toho berňáku?

Jednou se ke mně dostala taková brožura s komiksovými obrázky. Člověk seděl v nebeském kině a díval se na film o člověku, který páchal kde co špatného. A když se ho Bůh zeptal, co by s takovým člověkem udělal, tak odpovědí dotyčného byl odsudek a trest. Bůh mu na to řekl: To byl tvůj život a já tě za něj netrestám. Poděkuj Kristu.

Ani si sami neuvědomujeme, co všechno v životě děláme. Ani když zpytujeme svědomí, tak nás nenapadnou všechny věci, které jsme prožili, a které bychom chtěli třeba prožít jinak. A k tomu když přičteme to, co si uvědomujeme, kvůli čemu prosíme o odpuštění, i to, co jsme třeba již odčinili, to by byl pak hodně dlouhý film. A s tím vším musíme jednou předstoupit před Hospodina. Když to takto vyzní naplno, to už by se člověk obávat měl.

Sestry a bratři, nechci vás strašit a vzbuzovat nějaký děs a úzkost. Protože on ten strach, který by v nás tato představa měla vzbuzovat, může být něco pozitivního. Strach a vlastně hezky biblicky řečeno - bázeň před Hospodinem, to by nás mohlo posunovat k dobrému. K tomu, abychom byli dobrými lidmi, abychom dokázali chodit po cestách Hospodinových. Ne abychom se báli soudu a odsouzení, ale abychom díky tomu strachu dokázali umenšovat ten seznam špatného, co náš život přinesl. Zkracovat ten pomyslný film. Nebo jej plnit spíš dobrými obrazy. Protože ono to má smysl. Strach nás nemusí zajmout a ničit, protože tak jako postava v komiksu, i my můžeme děkovat Kristu, že posledním slovem soudu není: vinen, ale posledním slovem Božího soudu, před kterým budeme stát se svým vyúčtováním života, bude: odpuštěno. Protože co je Boží – tedy i člověk, to patří Bohu a k tomu se navrátí. Díky Kristu nepatříme zlu, světským vládcům nebo nicotě, ale Bohu. On nám dal život, on nás také přijme k sobě. Amen.

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy