Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Matouš 3,13-17

Čtení: Gn 1, 26 - 31

Text: Matouš 3, 13 - 17

Sestry a bratři,

žijeme v demokratické společnosti, kde by hlavní slovo neměli mít jen ti, kteří jsou vyvolení, kteří se dobře narodili do aristokratické rodiny, nebo kteří si právo vládnout a rozhodovat o druhých vydobyli zbraní a silou. Žijeme ve společnosti, kde by hlavní slovo měli mít lidé,  jak se hezky dnes říká „občané“. A tak si právem, každý jak tu sedíme, můžeme připadat důležití. Ale je tomu tak? Připadáte si důležití? Souhlasíte vy, nebo lidé kolem vás se slovy, která zní především během předvolebních kampaní, že „bez nás by to nešlo“? Ať je to tak či tak, mám pocit, že nikdy jindy neslyšíme ta výrazná slova, jak jsme důležití, než během předvolební kampaně. Jde o burcování, že právě nás je potřeba, že máme opustit své lenošení a vyrazit ven, vyrazit do akce, vyrazit se svým názorem v podobě hlasovacího lístku, protože bez nás to prostě nepůjde. Ať jsme voliči nebo obdivovateli kteréhokoliv kandidáta, nebo strany, jsme najednou velice důležití. Bez nás by to jistě dopadlo jinak. I letos uslyšíme minimálně dvakrát před volbami, jak nás každý z kandidátů potřebuje a bude nám to dávat jasně najevo. V novinách, v emailu, na sociálních sítích, telefonicky nebo všude kolem na plakátech a bilboardech. A tak někteří potěšeni zájmem o je samotné, mnozí ze své občanské uvědomělosti, jiní zase proto, že chtějí rozhodovat o tom, co se v jejich zemi děje a ví, že volby jsou jednou z možností, vyrazí, aby naplnili předvolení slova, že bez nich to prostě nepůjde. A je to tak. Bez lidí by to prostě nešlo. Když by nikdo nevolil, nebyl by žádný zastupitel, žádný senátor nebo jiní představitelé státu, krajů a obcí. Když by nebylo člověka, který přijme, že bez něj to nejde, mohou se jiní namáhat, ale nic se nepohne. Člověk musí vyjít ze svého pohodlí a konat, protože jsou věci, které za něj nikdo neudělá. I když se nám možná nezdá, že zrovna my jsme těmi, kteří něco posunou, kteří naplní něčí přání, nebo vůli. A možná nás pak překvapí, že zrovna my jsme důležití.

Důležitou roli, překvapující a nečekanou pro něj samotného, sehrává i Jan Křtitel. Ten, který později ve vězení bude pochybovat, zda je Ježíš opravdovým Mesiášem, nebo mají lidé čekat ještě jiného, hraje nyní důležitou roli v začátcích Ježíšova působení. A je z toho pěkně překvapený. Nemělo by vše být obráceně? Není tady něco postavené na hlavu? Janovi to nějak nezapadá do situace společného setkání s Kristem. Nerozumí, proč Ježíš chce službu. Nechápe na první poslech Boží záměry. Rozehraná situace se neslučuje s jeho lidskou představou, jak se věci přece mají dít.

Nerozumí, proč Ježíš říká: „udělej to, protože, jinak se nenaplní to, co Bůh žádá.“ Říká vlastně: „Jane, bez Tebe to nejde. Ty jsi teď moc důležitý. Jsi potřeba k tomu, aby se splnil Boží plán.“ Sloveso „naplnit“ je v množném čísle. A tak ještě jasněji vyznívá to naléhavé: „Je třeba, abychom naplnili“. Oba dva. Ježíš i Jan. Je třeba, aby Ježíš a k tomu člověk Jan Křtitel, oba společně, naplnili, co Bůh žádá. Je třeba člověka, aby bylo naplněno, co Bůh chce. A jsme zase u toho. Bez tebe to nejde, člověče. Jsi důležitý a to co děláš, nebo uděláš je cestou, jak věci mohou dopadnout dobře. Bůh potřebuje člověka k tomu, aby se naplňovala jeho zaslíbení. Potřeboval člověka – Ježíše, aby se přiblížil k nám, aby došla pravdy slova proroků o Spasiteli. Potřeboval lidi – Marii a Josefa, aby Ježíš mohl přijít na svět. Potřeboval Jana Křtitele, aby Ježíše pokřtil. Potřeboval lidskou zlobu, závist a nenávist, aby byl Ježíš ukřižován, až pak nakonec on sám Ježíše vzkřísil. Celý Ježíšův příběh provázejí lidé a jejich skutky – ať ty dobré, nebo i špatné, až do chvíle, kdy vše zůstává jen v rukou Božích. Ježíšova cesta je lemována různými lidmi a různými lidskými činy. Cesta k Bohu nevede pustou krajinou bez lidí, ale právě mezi lidmi. Cesta, kterou nás vede Hospodin k sobě je lemována a protkána naším lidstvím a lidstvím těch druhých. Lidskou láskou i neláskou, radostí i smutkem, dobrými i špatnými skutky. Bez nás samých, a bez druhých lidí bychom těžko naplňovali to, co Bůh žádá. Bez lidské práce a snahy by tento svět nemohl existovat. Proto byl člověk stvořen, aby střežil tuto zemi, aby ji obdělával, aby byl obrazem Božím na zemi. Aby přiložil ruku k dílu pro naplňování toho, co Bůh chce. Abychom jsme se milovali navzájem, jako nás miluje on. Abychom měli v úctě celé jeho stvoření, abychom budovali to dobré, co nám Hospodin do života přináší. A ve chvíli, kdy se náš život naplní, teprve pak již nebude potřeba člověka, ale vše bude v milostivých rukou Božích.

To že žijeme ve víře, a dovolím si říct až jistotě, že náš život, náš sbor, naše církev i celá společnost jsou v Božích rukou, nás nesmí uvést do stavu, kdy bychom jen v klidu a pohodlí seděli, třeba se i modlili, ale přitom nic nedělali, protože Pán Bůh má vše ve svých rukou a on to přece zařídí. Byť by naše víra byla sebe větší a hlubší, bez našeho aktivního zapojení by Boží dílo nikdy nemohlo růst. A snad právě ta hluboká víra nás může burcovat ke skutkům. Modlitba bez aktivního činu, ke kterému máme sílu nebo obdarování by ztrácela smysl. Byla by jen planými řečmi. Ona sama víra nám může dodávat odvahu něco dělat, protože právě v konání nejsme sami. Víra, že to dobré, co děláme je požehnáno Hospodinem, nám dává sílu pokračovat a konat i ty skutky, které se nám možná někdy zdají i trochu postavené na hlavu. Posiluje pro skutky, na které by se možná hodil někdo jiný, nebo při kterých si moc nevěříme. Vztah s Bohem a potřeba pomoci je oboustranná. Bůh potřebuje nás, my ovšem potřebujeme Boží pomoc. Tu která umocňuje, posiluje, nebo přivádí ke skutkům, které lze nazývat naplňování Boží vůle.

Ono se to hezky říká, že nás Bůh potřebuje, a že nám k tomu dodává sílu, když si nás takto používá, ale ono to je někdy děsně těžké žít. Vždyť nám to často může bořit naše přesvědčení, nebo to, pro co jsme byli vychováni. Někdy nám to může zbourat představy o tom, co jsme si doposud mysleli. Někdy nás to nutí udělat krok, který je nám proti srsti. Vždyť takto to přece nikdy nebylo? Vždyť jsem byl vychován k něčemu jinému? Přece doposud to bylo mnohá léta takto, tak proč najednou jinak? Janovými slovy – vždyť Ježíš by měl pokřtít mě a ne já jeho? Může se stát, že ta správná cesta, cesta k naplnění toho, co Bůh žádá, může vést jinudy, než bychom si představovali, může některé věci stavět na hlavu, nebo nám může dlouho trvat, než úkol přijmeme, avšak není –li to v rozporu s tím, k čemu nás biblická slova vedou, pak i jiná je možná cesta, jak naplňovat to, co Bůh žádá. Ani ve víře nesmí mít navrch zkostnatělost. I víra se vyvíjí, reaguje na aktuální situaci a dává možnosti různých cest ke stejnému dobrému cíli. Cesta k Bohu má určený směr, dává určité mantinely, ale to neznamená, že je ve své praktické stránce po staletí neměnná.

A tak někdy nerozumíme, proč právě my jsme povoláni k tomu, abychom dělali nějakou činnost. Proč když jsme doposud byli ve sboru v nějaké pozici, proč bychom najednou měli své místo měnit. Proč si obrazně nepřesednout na jinou židli v té stejné církvi Kristově. Možná se těžko přijímá, že právě my máme začít jinak, nebo více, nebo méně sloužit v našem sboru, nebo v obci, nebo kdekoliv, kde se vyskytujeme. Možná některé věci jdou v životě a kolem nás jinak, než bychom si představovali, možná se nám zdá, že některé věci jsou jaksi postavené na hlavu. Ale i to, co se nám dnes zdá jako na hlavu postavené, je v Božích rukou a je na člověku, tedy i na nás, abychom správně pochopili to, co Bůh žádá, co je jeho vůle a zjistíme, že to třeba na hlavu postavené nebylo. Jen to nějak vystoupilo z našich představ, z našeho dosavadního životního běhu. A když bychom některé věci radši nechali na někom jiném, na někom kdo je chytřejší, vzdělanější nebo kdo má více síly. Na někom, kdo třeba lépe rozumí tomu, co po nás Bůh chce, byli bychom zase u výmluv Mojžíšovského typu, proč zrovna já, když nejsem ten nejlepší.

 

Sestry a bratři, pokud si občas nepřipadáte důležití jako občané, můžete si být jisti, že jste důležití pro Hospodina. Tak jako potřeboval Jana Křtitele, potřebuje každého z nás. Každého k něčemu jinému, každého nějak jinak, každého někdy jindy a někde jinde, ale potřebuje. Společně s Kristem, dáváme víře praktickou tvář a přinášíme kousek Božího království. Amen.

Miki Erdinger

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy