Farní sbor
Českobratrské církve evangelické
Sázava a Žďár nad Sázavou

Mt 1,21 (Miki Erdinger)

Bohoslužby Žďár/Sázava/Přibyslav 25. – 26. 12. 2014, Miki Erdinger

Čtení: Jan 1, 1 - 17

Text: Mt 1, 21

Milé sestry a milí bratři

Už myslíte na letní dovolenou? Možná mi nebudete věřit, ale já jsem si při přípravě dnešního kázání a při četbě biblického textu na ni vzpomněl. Tedy ne na tu svou, ale na nabídky, které se na nás hrnou. Největším hitem jsou v posledních letech dovolené, kterým se říká „all inclusive“. Tedy, všezahrnující. Obsahují vše, co si přejete. Nekonečně mnoho jídla, pití, ubytování, bazénu, moře a nevím čeho ještě. Na takové dovolené by vám pak nemělo nic chybět a vy si užijete, že nebudete muset nic dělat a přitom všechno bude. A s rozvojem těchto dovolených se rozšířil výraz „all inclusive“, tedy vše zahrnuto, na mnohá odvětví a stal synonymem pro služby, které nic nevynechají, služby, které obsahují vše, na co si vzpomenete, nebo co vám kdo na očích vidí, či co potřebujete.

Co vlastně člověk potřebuje? Když jsem se na to ptal dětí v náboženství, tak celkem rozumně odpovídali – jídlo, oblečení, mít kde bydlet. Anebo spíš potřebujeme lásku, mít se o koho opřít nebo vnitřní pokoj? Anebo potřebujeme peníze, vědět jak trávit volný čas a dělat si život co nejpohodlnější? Nebo potřebujeme vědomí, že na nás někdo myslí? Myslím, že bychom dali dohromady širokou paletu věcí, které jsou více či méně potřebné. Na něčem bychom se shodli ve většině, něco by bylo individuální. Ale každý z nás by jistě něco vymyslel. Každý ví, alespoň trochu, co potřebuje.

A jak poznáme u druhých, co potřebují? Víme to my lépe, než druzí? Poznáme to? Záleží na tom, jak moc druhého známe, jak moc ho máme rádi. Možná by se leckterý puberťák ušklíbl, když bych přišel s takovým tím rodičovským: „vždyť já nejlíp vím, co ty potřebuješ“, ale ono na tom někdy něco bude. Vždyť to slyšíme nejen mezi rodiči a dětmi, ale také u osob, kteří spolu dlouho žijí a znají se téměř dokonale. A tak ta věta nemusí mít jen pejorativní nádech, může znít i mile a hezky. Vždyť může značit právě to, že vás mají ti druzí rádi. Když někoho znáte a máte rád, je již jen krůček k tomu, abyste jej potěšili, abyste věděli co udělat, co přinést, co darovat, abyste tomu člověku dali něco, co opravdu potřebuje, co ho potěší. Jak materiálně - o což jsme se snažili všichni před Vánoci a včera večer nakonec zjistili, zda jsme se trefili - tak i lidsky, emočně, duševně. Máme-li někoho rádi, řekneme-li o někom to silné, že je náš, znamená to v našem středoevropském prostředí nejen projev lásky, ale i ujištění, že s námi ten druhý může počítat. Výraz „jsi můj“ nemusí být majetnické vyhrožování, ale silné vyznání, nebo příslib, že ten druhý k nám patří a my za něj neseme odpovědnost. Jako třeba Malý princ za tu svou růži.

V biblickém textu, který před chvílí zazněl, se jasně objevuje zájmeno svůj. Bůh se opět zde v andělské řeči přiznává ke stvoření, ke každému člověku. Výrazem svůj dává najevo, že v Ježíši přichází Bůh na zem za svými. Ne za někým jiným, za cizím, ne pro nějaký nový lid, který je odlišný od toho abrahamovského. Posílá Ježíše, protože vidí, co jeho milovaní lidé nejvíc potřebují. Co my sami nezvládneme, co není v našich silách. Bůh to vidí, tak nám přináší to, co nejvíc potřebujeme.

Ještě než se narodí Kristus, Bůh se po všech peripetiích, které čteme u starozákonních proroků, po tom všem, co lidé dělali, i přes svou nevěru Bohu, i přes všechno špatné, co člověk učinil a vlastně stále činí, opět nahlas přiznává k tomu, že člověk je jeho. Že i přes všechna pochybení není ten vztah zpřetrhán. Že i nadále Bůh říká: „člověče, ty jsi můj“. To je jedno ze zásadních ujištění tohoto andělského zvěstování.

A jako ten, který má člověka rád, jako ten, který hledá pro člověka to nejlepší, posílá Bůh na svět svého Syna, aby svět spasil z jeho hříchů. Matouš tu jasně říká, proč se to vše stalo. Aby nás očistil od našich hříchů. Tak jak Bůh má nás, tak my máme své hříchy. Každý máme něco, co dohromady moc nejde. Boží láska je síla dostředivá, lidský hřích je zase odstředivá. Je to trochu jako když chcete dát k sobě magnet stejnými póly. Jde to, ale velice těžko, a pokud nevyvineme velké úsilí, nedáte to k sobě, a když dáte, bez veliké síly to nevydrží. A Bůh se rozhodl tu naši odstředivou sílu vyrušit. Rozhodl se tak, neboť člověk by to nikdy sám nedokázal. Být vytržen z moci hříchu, být spasen, to není v lidských možnostech a silách. My si hřích můžeme uvědomovat, snažit se ho zmenšovat, ale nikdy se ho sami od sebe nezbavíme. Proto Bůh poslal svého Syna. Aby nás vytrhl z moci hříchu, aby za nás udělal něco, co neumíme.

Jak tomu ale rozumět? Spasení, vytržení z hříchu, to jsou slova, která jsme, zejména my faráři, zvyklí používat. A my křesťané tak nějak víme co si pod nimi představit, ale zkuste se zeptat nevěřících přátel, jak rozumí spasení. Asi na vás budou koukat a marně hledat nějakou odpověď. Vzpomenou si možná jen na ten jetel, který se nemodlí, protože nechce být spasen.

Bůh nás skrze Krista vysvobozuje. Obrazně řečeno, zpřetrhává to, co nás svazuje. To co nás dusí, nadnáší ten pomyslný kámen, který nás tíží a zabraňuje nám jít v něčem dál. Asi bychom se shodli na tom, že vnímáme spasení především jako akt, který nám otevírá cestu do Božího království. Něco, co nás po smrti nenechá v nekonečném zapomnění a nicotě, ale co nás přivede do Boží náruče, aniž bychom museli vláčet ten kámen hříchu, který si neseme z našeho pozemského života. Ale to by bylo trochu málo. To bychom pak jen museli čekat, až umřeme. Nějak ten život tady přežít s tím, že až umřeme, tak si nás Bůh vezme k sobě. Ale co by to bylo za život?

Kdyby Bůh nepůsobil skrze Krista i v našem světě, pak by naše víra byla nějakou teoretickou přípravkou na cestu do nebe. Pak by se Kristovo poslání smrsklo jen na to posmrtné vysvobození. Ale Bůh nás skrze Krista osvobozuje i v našem současném žití, protože je s námi.

Když si přeložíme to Izajášovské Imanuel, tedy Bůh je s námi, stačí se pak jen rozhlédnout, kde ten Bůh někde na blízku je. Někde nám září jako světlo, aby nám ukázal, kudy vede cesta dál. Jindy v druhém člověku, pak zase v zauvažování, zda něco dělám dobře, v myšlence, který nás najednou napadne. Někdy je i v tom, co prožíváme. Něco musíme prožít, abychom si uvědomili, zda se neotočit a nejít jinam, nebo si naopak utvrdit, že jdeme správně. Někdy známe ten pocit, když nám spadne kámen ze srdce, někdy cítíme najednou sílu, ke zvládnutí nějakého trápení, někdy nám dojde, že to co řešíme je buď malicherné, nebo že naše přesvědčení není zcela správné. Každý můžeme cítit Boží blízkost a jeho vysvobozování z pout jinak. To jak se Bůh projevuje kolem nás, si často dokážeme uvědomit právě skrze víru, že se něco stalo díky Bohu.

A Bůh nás tedy skrze Krista zbavuje vnitřních pout. Kristus nepřišel zrušit to špatné ve světě, ale přišel člověka zachránit z jeho vnitřních pout. Nepřinesl revoluci venkovní, ale jakousi vnitřní. Boží blízkost v Kristu zjevená se projevuje právě v síle, která nám dává možnost překonávat vnitřní boje, zvládat těžká prožívání, v síle která nás posiluje k odpuštění, v síle, která nás nakonec zbaví hříchu a přivede k Bohu. Kristus přinesl vnitřní očištění. Přinesl něco, co člověk nemůže udělat sám. Bůh viděl, že s tím si nemůžeme pomoci sami a tak to udělal za nás.

Ale zase, kdybychom byli jen takto vnitřně očištěni a posilněni, opět by to bylo jakési zvláštní a polovičaté. To by byl člověk snad vnitřně klidný, smířený s Bohem, posilněný do života a jeho strastí, ale bez směrovky, co tady v životě dělat. Lehce zmatený, jak se v těch vztazích a v tom, co se děje kolem nás pohybovat. A vlastně, přijmeme-li fakt, že Kristus do našeho života vstupuje i skrze druhé lidi, pak by ani toto nemohlo být naplněno. A tak Bůh nám seslal takovou all inclusive službu. Poslal svého Syna, aby nás vnitřně posílil, zpřetrhal pouta a očistil a zároveň nám byl ukazatelem, jak se v lidském světě chovat, aby to Boží království člověk pociťoval i během žití na Zemi. Bůh nás v Kristu nejen zachránil vnitřně, ale dal nám do ruky trumfy, které mohou udělat celý svět lepším.

Bratři a sestry, Bůh zná život každého z nás. Zná situaci lidí a připravuje pro nás mnohé dobré. Někdy to nerozpoznáme hned, někdy tomu vnitřnímu očištění musí předcházet bolest a smutek, ale slova Matoušova evangelia nám jsou jistotou, že Boží rozhodnutí nás spasit a uk   ázat cestu životem je to nejlepší, co nám vánoční zvěst přináší.

Tak vám přeji, ať si ty Boží all inclusive služby co nejvíc v životě užíváte. Bude to naplňovat vás i lidi kolem. Amen.

 

Aktuálně

Loučení se školním rokem

Českobratrská církev evangelická vás zve na Loučení se školním rokem.

Sborové akce červen 2020

Kalendář sborových akcí červen 2020.

Setkání ke Dni Země

Farní sbor v Sázavě vás zve na setkání ke Dni Země.

Kázání 3.5.2020

J 15, 1-8 RATOLESTI NA VINICI PÁNĚ

Odkazy